• Stopaři
  • Tábory
  • Výpravy
  • Brigády
  • Expedice
  • Akce
  • Sponzoři
  • Výprava na Zvíčinu

    ... zimní putování - únor 2007 ...

    24.-25.2. 2007


    Zpráva z výpravy do míst, kam lidská noha nevkročila.

    V pátek odpoledne jsme se radostně sešli v Záborově na chatě. Plánované a do poslední chvíle potvrzované množství účastníků akce se nekonalo. Bylo nás šest. Renata, Monika, Básník, Adam, Ivoš a já. Večer jsme oslavili narozeniny Moniky, jídla bylo jak pro deset lidí, pití taky, trochu se i kouřila vodnice - šíša, prostě pohoda. Ráno hned po probuzení jsme sbalili kletry (12kg) a vyšlápli. Renatu, Moniku a Ivoše jsme nechali v základním táboře, aby hrabali starou trávu. Pili k tomu Myslivce a šampíčko, tak jim to šlo dobře...

    My se ještě zastavili v konzumu pro housky a pak už nic nebránilo v cestě k hoře. Přes tábořiště a Doubravici dál po zelené a žluté.

    V lesích jsme viděli zblízka spoušť, kterou napáchala nedávná ničivá vichřice. V televizi toho bylo dost, ale vidět to na živo, to je pohled daleko smutnější. Tolik polomů jsme nikdy neviděli. Všudypřítomným lesákům jsme se obtížně vyhýbali, abychom nepřekáželi. S přibývající nadmořskou výškou ubývalo lesních dělníků, ale polámaných stromů bylo víc a víc.

    K obědu jsme si na odlehlém místě, ukrytém před kýmkoli, ohřáli fazole v tomatové omáčce, zajedli je sušeným ovocem a arabským chlebem.

    Okolo druhé hodiny se mezi mraky chvílemi objevil majestátný, zasněžený vrchol Zvíčiny, první hory Krkonoš (671 m/m). Stále častěji jsme odpočívali. Básník, fotograf výpravy, zachycoval průběh naší cesty na kartu svého Nikonu. Adam pobíhal po lese a zjišťoval další a další škody po větrné nepohodě. Já střádal síly k útoku na dobytí hory. Konečně v půl čtvrté jsme tam byli. A bez kyslíkových přístrojů! Ani nevím, zda Básník stihl vrcholovou fotografii, ale měli jsme takovou žízeň, sníh na rozpouštění byl špinavý a voda nám už dávno došla...V Raisově chatě bylo útulno a skoro plno. Plzeň dobrá, 27kč, Ďábelská topinka výborná , 55kč, Zmrzlinový pohár s horkými malinami excelentní, cenu radši neuvádím. Pan vrchní se s námi po zápisu do knihy vzácných hostí v předklonu rozloučil, předal nám petky s vodou na vaření a Adamovi s pivem na cestu. Ještě za světla jsme vybrali místo na bivak, chráněné před větrem, dál od parkoviště, aby nás snad nějakej opilec nepřejel a postavili stany.

    Plán byl dokonce tak smělý, že budeme spát venku a ty stany stavíme pro jistotu, snad jen, kdyby pršelo. Vítr hučel v korunách zbylých stromů opravdu hrozivě a vzdáleně připomínal prázdný nákladní vlak. Dál od stanů jsme rozdělali oheň a hodnotili dosažený cíl.

    Za úplné tmy někoho napadlo, že vlastně nemusíme jít ještě spát a že by tedy stálo za to, pokusit se o noční pochod zpět. Spát venku můžeme i v Záborově. Zatelefonovali jsme naše rozhodnutí na základnu.

    Strhli jsme stany a zahladili oheň. Před dvacátou hodinou jsme byli opět na cestě. Kdo neokusil romantiku nočního pochodu, nepochopí. S čelovkou na kulichu jsme hledali turistické značky, ztráceli cestu, abychom ji o pár set metrů nalezli, po hlavě jsem spadl do jámy po vývratu plné červeného bahna, zakopávali o kameny, které snad schválně vyrůstali na stezce, fotografovali se ve světlech protijedoucích aut...

    Ve dvacet tři patnáct jsme viděli světla chaty. Uvítání od osazenstva základního tábora bylo radostné a opravdové. Po dnešních třiceti km s plnou zátěží to byl hezký začátek letošní outdoorové sezóny. Spali jsme venku pod borovicí a spali jsme tvrdě...

    Pitrísek

    ... tak zase někdy příště ...




    Nahoru